Důvěra a riziko – nerozlučná dvojka ve spolupráci?

Zjistili jsme, že ve firmách našich studentů roste v poslední době poptávka po spolupráci mezi lidmi. Nic zvláštního, hodnotný produkt málokdy vytvoří jedinec – a i kdyby – jak ho dostane na trh a ještě si včas všimne, že i ten nejgeniálnější výtvor se přežije a je třeba inovovat. Jednotlivci ve firmách nedokážou příliš. A spolupracovat je složité: co hlava, to originál, a proto je k tomu třeba hodně dovedností, které často umí vyjmenovat i malé dítě: naslouchání, zpětná vazba, empatie se zdají být nejdůležitější.

Čím to ale je, že ta poptávka tak strmě roste?

Jedním z vlivů, který by mohl nedostatečnou spolupráci mezi lidmi způsobovat, je obecný stav důvěry mezi lidmi. Pokud druhému nevěřím, bude se mi s ním spolupracovat těžko. Budeme stále cosi prověřovat, kontrolovat, podezírat se navzájem – a na naslouchání, vstřícnost a zájem nezbyde čas ani energie.

Důvěra je ale riziková, že? Nemám nic víc než iracionální víru, že druhý se mnou chce jít stejnou cestou, přispívat a pomáhat mi vyrovnávat mé vlastní chyby i nečekané zatáčky. Žádná jasná záruka. Takže vlastně potřebuji odvahu se do spolupráce pustit jaksi naslepo – a to se lidem často nelíbí. Rádi bychom ke spolupráci měli tu důvěru – ale bez rizik. Mezi námi věčně chybujícími lidmi je zvláště to v našem zmateném světě asi nedostižný ideál. A tak zbývá jen ta odvaha bez záruk – otužujme se. Tento svět není vhodný pro zbabělé… A bez spolupráce se v něm ztratíme.