Firemní kultura a jeden provaz

Lektoři TC Business School již před deseti lety napsali knihu „Kultura organizace je cestou ke strategii“. Mne samotnou psaní přimělo k dalšímu novému pohledu na téma kultury: co to je co z ní činí tak mocnou sílu, která některé organizace přivede k překvapivým úspěchům a jiné k často stejně překvapivému skomírání či dokonce úhynu? Je to síla nehmatatelná, naftou ani elektřinou ji nenapojíš, organizaci dává a bere energii a většinou ani nedohlédneš, co všechno může způsobit – v dobrém i ve zlém.

Vesměs se kultura definuje jako soubor hodnot a norem, které jsou společné nějaké lidské komunitě, byly postupně vybrány tak, aby podporovaly její cíle, a většina členů této komunity se podle nich snaží chovat (Organizational Culture Theory and Critical Theory) – tedy pokud mají od chvíle, kdy překročili práh dané organizace, vůli táhnout za onen pověstný „jeden společný provaz“.

Zde se nad kulturou otvírá první zásadní otázka: čím to je, že lidé chtějí nebo nechtějí táhnout? Organizace jsou dnes asi příliš složitými organismy na to, abychom v odpovědi vystačili s jednoduchými odpověďmi typu: líní, zkažení, sobečtí apod. Zdá se, že lidé jsou většinou nakloněni spolupracovat na tom, co podle jejich vnitřního uvažování „dává smysl“, co nějakým způsobem rozšiřuje platnost jejich zásluh a namáhání nad úroveň pouhé vegetace neboli zachování pohodlného života jich samých a jejich blízkých. 

Otvírá se další otázka: proč někteří lidé tento širší smysl dokážou odhalit a jiní ne? Vegetativní způsob života je přece stejně otravný pro každého bez výjimky, klasik by řekl: „Nuda, nuda, šeď, šeď!“ Navíc při tomto stylu žití nejvíc ze všeho utrpí vlastní sebevědomí a sebedůvěra lidí – a kdo by se snažil, když dopředu nevěří, že něco dokáže a že si něco hodnotného zaslouží! Opakované zkušenosti z organizací ukazují, že pomáhat lidem objevovat širší smysl práce – a tím výrazně ovlivnit jak kulturu organizace, tak jejich osobní motivaci, je jeden z nejdůležitějších úkolů manažerů při vedení lidí.

Mnozí manažeři tomu i teoreticky rozumí – ale v realitě na to takzvaně nezbývá čas.

Začarovaný kruh: tam kde nezbývá, nezbyde nikdy, a manažeři sami zaplatí navíc vlastní motivací, protože se utopí v řešení stále stejných nudných problémů, často způsobených tím, že lidé zase „netáhnou za jeden provaz“.

Kultura spolupráce jedním směrem se změní na kulturu unavených a znuděných lidí, kteří se hlavně snaží vyhnout dalšímu neštěstí.