Kam se poděla odvaha exponovat svůj názor?

Nedávno jsme na TC Clubu v debatě asi dvacítky manažerů z různých firem přemýšleli, čím to je, že v manažerských týmech se nedohody dějí potichu a ne, jak by se snad nabízelo, pořádně nahlas. A hle, ono to je asi logické – jednodušší je být zticha, svůj odlišný názor zamlčet, sklopit zrak nebo se tvářit, že právě teď se v mobilu nebo počítači objevilo něco děsně důležitého. Zkrátka vyhnout se konfliktu, který vzniká již z celkem běžného pnutí několika odlišných názorů.

Manažerské týmy si tím však zadělávají na pořádný pr…oblém. Důležitá rozhodnutí přijímají způsobem „první nápad, dobrý nápad“. Chybí souvislosti, zpětné vazby a alternativy, které by na řešení mohly vrhnout jinou perspektivu a zvýšit tak šanci, že rozhodnutí bude mít platnost delší než do blízkého momentu, kdy se vynoří první opomenutá důležitá informace.

Kde se ale to nepřirozené ticho bere? Z našich debat s manažery se jeví, že spolupráce bývá naopak pěkně hlasitá a je k ní potřeba vzájemná důvěra, vnitřní i vnější otevřenost a odvaha (viz obrázek). Pak jsme se každého z účastníků TC Clubu (vesměs absolventů TC Business School) zeptali, v čem spolupráce v jejich týmech nejvíc vázne. Přišel silný zážitek – nejméně dvě třetiny řekli, že lidem chybí odvaha exponovat sebe sama odlišným názorům.

Není se co divit, již několik let žijeme v době a prostoru mnoha různých krizí, které vedou lidi až k existenciálním strachům a obavám (pandemie, válka tady za rohem…). Lidé v týmech – tedy skupinách lidí, kteří vědí, že se navzájem potřebují, si v tomto ohledu tkají společnou síť, do které se mohou s důvěrou položit i se svými strachy a obavami. Vzniká tak bezpečný prostor, kde není nouze o hlasité výměny různých nápadů, souvislostí, rizik… a kde skutečná spolupráce vede k hodnotným výsledkům.