Manažerská choroba na patnáct: MICROMANAGEMENT
Karolina Čiklová
Srpen 29, 2023
V křížovkářském slovníku ho nenajdete, zato v mnoha firmách micromanagement znají velmi intimně. Podle zakladatelky TC Business School jde o chorobu. Nemoc, která ničí jak samotné manažery, tak týmy a celé firmy. „Vykročit ze začarovaného kruhu není vůbec snadné. A v naprosté většině případů to manažeři nemohou zvládnout sami, bez pomoci a pohledu zvenčí,“ tvrdí Sláva Kubátová.
Pár čísel na úvod
Zhoubnost micromanagementu zkoumala řada studií. Jedna z nedávných, od společnosti Trinity Solutions, poukazuje na fakt, že lidé, kteří byli tímto způsobem řízeni, se ve 30 procentech své práce raději vzdali a odešli. Výzkum Accountemps zase ukázal, že přes 60 procent lidí pracujících pod dohledem mikromanažera vykazovalo sníženou pracovní morálku a více než polovině se snížila produktivita. Přísný dohled rozhodujícího šéfa zkrátka nikomu nesvědčí. Ani jemu samotnému.
(Ne)Jste mikromanažer?
„Mikromanažer není vizionářský perfekcionista. Je to člověk v každodenním stresu přetlaku mikroúkolů, osoba, která se zabývá všemi možnými detaily a přitom jí zoufale chybí čas na koncepční práci,“ popisuje S. Kubátová. Za hlavní znaky považuje, s přihlédnutím k mnohaletému kontaktu s manažery desítek oborů a různých pracovních zkušeností, koukání pod prsty, rozkazování, kontrolování každé podrobnosti, neschopnost delegovat úkoly.
„Podob je velké množství. Například vždy zbystřím, když slyším, že manažer chodí o sobotách dodělávat práci svého týmu. Velmi mylné a nebezpečné je nabýt dojmu ,já to všechno zařídím’ nebo dokonce ,musím zařídit’,“ říká lektorka kurzů MBA a autorka několika publikací pro manažery.
„Mikromanažeři dávají lidem jen blbé, malé úkoly a pak se diví, že je lidi blbě dělají. Nevědí totiž, proč je mají dělat. Jsou pod neustálým drobnohledem a necítí ani za mák důvěry, natož, aby byli motivováni sami přemýšlet,“ dodává. Výsledek? Obrovská frustrace, kam se podíváš.
Hlavně, že vlak jede.
Sláva Kubátová považuje za zásadní indikátor zdraví firmy schopnost vidět dopředu: „Do micromanagementu totiž strategii nenamontujete, ani kdybyste se zbláznili. Nemáte prostě čas přemýšlet o budoucnosti. Říkáte: Hlavně, že vlak jede. Že jste na jiné koleji, nevidíte.“ Při zahlcení mikroúvahami a soustředění jen na provozní věci samozřejmě takzvaně zařve kultura. O ničem, natož o strategii, se nediskutuje. Po lidech se nechce, aby přinášeli cokoli nového.
Ne, není snadné se vyléčit. Ale ani nemožné.
Chronické mikromanažování nelze vyléčit mávnutím kouzelného proutku. To snad nikdo rozumný nemůže čekat. Jeho podstata se totiž schovává někde hluboko pod povrchem – samotný manažer má velmi nízkou toleranci vůči nejistotě, nevěří si, nechce na sebe brát riziko, obává se rozhodovat, chybí mu interpersonální dovednosti. Do takové pozice může zároveň být tlačen kulturou firmy.
„Mám dvě zprávy, začnu tou špatnou. Žádná škola neučí manažery pracovat jinak než s pomocí micromanagementu. Nedělají to ani firmy. Velmi málo manažerů je hodnoceno za to, kolik úkolů delegovali. Obvykle jsou hodnoceni za provozní výsledky. Dobrá zpráva ale je, že naučit se to lze,“ míní S. Kubátová.
Nejpodstatnější je podle ní přijmout jako prioritu, že „chci vědět, kam ten vlak jede, dřív, než do něj se svými lidmi sedneme“. Osvobodit mysl od milionů drobných úkolů a zaměřit pozornost ke strategii, vizi. Zahodit obavy a svěřit část úkolů svým lidem. Dát jim dostatek informací, podpory a také prostoru, aby mohli podnikat vlastní kroky a získali odpovědnost za výsledky firmy. Z krátkodobého horizontu udělat dlouhodobý.
„Dá se to naučit. Obří sílu v organizaci mají strategie a kultura. Ovšem takové uvažování je mikromanažerům téměř vždy natolik vzdálené, že je velmi nepravděpodobné, že by na to mohli přijít sami. Účinné bývá například sdílení pocitů a zkušeností s jinými manažery, rozvoj interpersonálních dovedností a podpora strategického myšlení,“ uzavírá Sláva Kubátová.
PS: Jaký je váš potenciál stát se mikromanažerem? Ověřte si třeba prostřednictvím publikace My Way Or the Highway: The Micromanagement Survival Guide
Autorka článku: Karolína Čiklová