Tolerance k nejistotě – hledání jistot v minulosti

Léta v nás naši „starší“ pěstovali víru, že někde žije pár vyvolených, kteří mají klíče od pravdy, a ti nám v potížích vždy poradí, co je správně. Normálního člověka s mozkem je to sice nepřirozený stav (a na co já vlastně tu hlavu mám? Jenom na klobouky?), ale jsme tvorové přizpůsobiví. Zvlášť když neposlušnost se dost krutě trestá, což riskuje jen málo kdo.

Zdá se, že nám tímto vlivem zakrněla v hlavě dost důležitá schopnost – tolerance k nejistotě. I když kolem sebe vidíme, že nabízené pravdy se hroutí téměř rychleji, než byly vysloveny, stále se po nich pídíme, jako bychom na ně měli „nárok“. A tak odmítáme riskovat, že bychom něco poctivě vymysleli a šli to zkusit - se vší odpovědností za výsledek. Ale k čemu potom ten mozek opravdu máme?

Dokonce lze pozorovat dost silný trend, jak se nejistotám bránit: rádi saháme po řešeních, která už jsme zkusili v minulosti, protože se nám zdají známá a odtud získáváme pocit, že jsou jistější. Neřešíme, do jaké zdi jsme jimi narazili, člověk si většinou pamatuje jen to lepší. Ale hlavně nevnímáme nebo odmítáme, že základní vlastností vývoje světa i člověka je permanentní změna. Pro lidi s nízkou tolerancí k nejistotě, je tu smutná zpráva: realita na nás určitě nepočká. Inu alespoň jedna jistota by tu byla.

Také ale nezapomeňme, že odvaha riskovat je podstatnou součástí lidské důstojnosti.