Trpký osud managera záchranáře

Do našich kurzů managementu přicházejí lidé, kteří už zažili nejedno dobrodružství v managerských pozicích a cítí potřebu zlepšovat svůj styl práce i její výsledky. Na své posty většinou nastoupili s technickým vzděláním a za čas zjistili, že největší problém managera jsou „lidi“. I hledají poučení, jak to s těmi lidmi zařídit a často nacházejí poučení, že „manager je povinen vytvářet pro lidi podmínky, aby se jim dobře pracovalo“. Inu, v 19. století to tak jistě bylo, mnozí lidé neuměli číst a psát…

Manageři však často tento osud přijmou a dají se do práce: nekonečně vysvětlují, složitostmi neobtěžují, radí, předvádějí, chválí za každou hloupost, dávají pozor a kontrolují…. a v nejhorším raději ten úkol udělají sami. Vyvíjí se styl managementu, kterému u nás říkáme manager záchranář. S těmi nejlepšími úmysly se manager – nic zlého netuše - vydává na fatální spirálu.

Nevšimnou si totiž, že dlouhodobě na sebe berou velkou část odpovědnosti, kterou by měl – a často je schopen – nést pracovník sám: pracovník sám má totiž hlavu a tak on sám rozhoduje, jak potřebný úkol provede. Když manager nekonečně zachraňuje, výkonní lidé se stávají pouhými vykonavateli příkazů a rad, a někteří se bouří, protože nechápou, proč jsou rady a příkazy vydávány, spíše je cítí jako nátlak – a oni jsou tam jako „do počtu“. Jejich schopnosti se postupně redukují na úsilí přežít – a seberealizaci hledají někde jinde: stavějí si domy nebo králíkárny, vaří pivo, …hledají všelijaké vedlejší profese, kde mohou tvořit.

A manageři si zoufají: šli do toho s tak dobrými úmysly!!! A oni jim to takhle oplácejí! Není divu: každý člověk má potřebu použít svou hlavu k vymýšlení hodnotných věcí; když v práci takovou možnost nedostane (protože výzvy za něj vyřeší manager záchranář), najde si ji jinde – ale firma o jejich potenciál přijde.