Krize, záchranáři a manažerské týmy

Moje kolegyně Sláva Kubátová tady nedávno psala o pasti manažerského záchranářství a jeho neblahých důsledcích na potenciál lidí v organizaci.

Ve chvílích krize se záchranářství obvykle projeví nejvypukleji. Dlouhým působením manažera-záchranáře „zlenivělí“ lidé se leknou a s otázkou: “ Co budeme dělat?“, se na něj obrátí, ať situaci spasí svým moudrým rozhodnutím. Rozhodování se tak hierarchicky centralizuje na vybrané jednotlivce. Postup je to pochopitelný a v době krize často i oprávněný.

Jenomže, v dnešních časech multikrizí, kdy se mnoho věcí mění najednou, nepředvídatelně a přitom neustále, již k jednotlivým krizím nelze přistupovat jako k izolovaným událostem. Již několik let je „permanentní krize“ vlastně nový „normál“, na který i sebeschopnější jednotlivé hlavy rychle přestávají stačit (a naopak začínají blbnout, ale to je jiná úvaha).

Naopak a do jisté míry kontraintuitivně se jeví, že společenství (firmy), které se zejména na úrovni managementu organizují do volných týmových struktur, jsou na neustále se komíhající prostředí připraveny lépe. Dokáží totiž rozhodování v týmu rozprostřít na více lidí, kteří do debaty přinesou mnoho reálných souvislostí i skutečně nových nápadů. Vzájemné týmové zpětné vazby pak „vybrousí“ i nejgeniálnější nápady jednotlivců do podoby, která má velkou šanci se přiblížit realitě a přinést potřebné výsledky.